Nezisková organizace Iuridicum Remedium (IuRe) vznikla na sklonku roku 2003 a už od počátku bylo jedním z jejích hlavních témat ochrana soukromí. Proč soukromí, co bylo pro zakladatele tím hlavním impulsem?
Jan Vobořil (IuRe): IuRe se od počátku věnovalo více různým tématům, téma ochrany soukromí začalo více rezonovat v souvislosti s teroristickými útoky v USA v roce 2001 a zejména navazujících opatřeních. Postupně se IuRe vyprofilovalo na poli ochrany soukromí jako watchdogová organizace. Od roku 2005 pak každý rok pořádáme udílení anticen Big Brother Awards. Spolu s Němci a Rakušany máme v udílení tohoto ocenění asi nejdelší tradici. Příští rok půjde už o dvacátý ročník.
Jaké jsou nyní hlavní aktivity IuRe v oblasti ochrany soukromí?
Jan Vobořil (IuRe): Snažíme se v našich kampaních mířit na nové trendy. Před deseti, patnácti lety, kdy jsem do IuRe přišel já, jsme se například velmi věnovali čipovým kartám, jako byla třeba Opencard. Dnes už bychom se nad riziky karet v porovnání s tím, čemu čelíme nyní, spíš pousmáli. Některá témata ale drží celou dobu.
Já sám jsem například v IuRe začínal prací na našem prvním úspěšném návrhem na zrušení právní úpravy data retention u Ústavního soudu. Sledování elektronické komunikace je přitom naším tématem stále, dnes je to nejen data retention, ale třeba i aktuální snaha o povinné automatické prohledávání elektronické komunikace či cloudových úložišť v rámci tzv. chat control.
V posledních letech se hodně věnujeme také problematice využívání biometrických údajů, konkrétně rozpoznávání tváře. Ve dvou studiích (studie 1, studie 2) jsme zmapovali využívání těchto metod u policie ČR. V minulém roce jsme rovněž upozornili, že policie utajeně provozuje Informační systém Digitální podoba osob. Ten umožňuje porovnávat jakékoli zájmové fotografie nebo obrazové záznamy s referenční databázi obsahující 20 milionů digitálních fotografií každého z nás, které si policie stáhla ze státních registrů. Nejen v tomto kritizujeme netransparentnost policie i zanedbávání povinností, jako třeba posouzení vlivu nového zpracování osobních údajů na práva dotčených osob (DPIA).
Už před pandemií jsme se také začali věnovat dalšímu fenoménu, kterým je digitální vylučování lidí, kteří z různých důvodů částečně nebo vůbec nepracují s moderními technologiemi. Právě pandemie koronaviru tento problém prohloubila a digitalizace státu i soukromých služeb ho prohlubuje bohužel dál. Je pravda, že zákon o digitálních službách dává lidem právo „nebýt digitalizován“. Ale třeba na případu zavádění povinných datovek v minulém roce bylo vidět, že stát se nebojí uvrhnout tyto lidi do nejistoty, která bude mít další negativní důsledky v budoucnu, až se plně projeví právní účinky všeho, co je už přes rok doručováno do téměř půl milionu povinně zřízených, a nikdy neotevřených, datových schránek.
S jakými reakcemi se vaše aktivity zaměřené na soukromí setkávají? Vnímáš nějaký posun v chápání soukromí jako důležité hodnoty, ať už mezi běžnými lidmi, odborníky, státní správě a samosprávě či obchodních společností, které se na práci s daty zaměřují?
Jan Vobořil (IuRe): Větší citlivost k tématu soukromí určitě přineslo nabytí účinnosti GDPR. Ačkoli řada pravidel se vlastně příliš neměnila, tak mnoho správců osobních údajů začalo téma ochrany soukromí důsledně řešit až s GDPR. Současně zřejmě i v souvislosti s informacemi o obrovských objemech dat, s kterými pracují velké technologické platformy, začali lidé více uvažovat nad svým soukromím a jaké důsledky může mít neopatrné sdílení informací.
Na druhou stranu je zde ale spousta lidí, kteří na soukromí v podstatě rezignovali s častým tvrzením, že „stejně o nás všechno vědí“. No a část lidí o soukromí vlastně nikdy ještě pořádně nepřemýšlela, protože třeba řeší problémy, které vnímají jako mnohem naléhavější.
V poslední době jste kritizovali řadu novelizací, například navrhovaný registr ubytovaných z dílny MMR nebo prolamování bankovního tajemství, které pomocí poslaneckého pozměňovacího návrhu prosadilo MPSV. Myslíš, že je význam ochrany soukromí a ochrany osobních údajů vždy dostatečně doceněn předkladateli legislativních novinek a našimi zákonodárci?
Zrovna tyhle dva návrhy považuji v tomto směru za velmi problematické. V prvním případě sice důvodová zpráva obsahuje jakési zhodnocení dopadu na soukromí, které se i díky iniciativě Úřadu pro ochranu osobních údajů podařilo prosadit do nového znění Legislativních pravidel vlády. V případě úpravy registru ubytovaných však provedené posouzení požadavkům Legislativních pravidel neodpovídá. Právě ÚOOÚ by měl být tím, kdo u takto závažných zásahů do soukromí dohlédne na to, aby legislativci skutečně řádně vyhodnotili návrh nové úpravy do soukromí. Zrovna v případě návrhu z dílny MMR nejen mne překvapilo, že ÚOOÚ neuplatnil žádné připomínky.
V případě návrhu na prolamování bankovního tajemství je pak postup ministerstva ještě problematičtější. U poslaneckého pozměňovacího návrhu totiž jakákoli verze důvodové zprávy zcela chybí. Ačkoli tuto zásadní změnu iniciovalo MPSV, tak tím, že byla doplněna až poslaneckým návrhem, se ministerstvo vyhnulo povinnosti hodnocení dopadu do soukromí provádět. To je samozřejmě špatně.
Jednou z aktivit IuRe, která poutá veřejnou pozornost, je tradiční vyhlašování Cen velkého bratra. Letos budete tato negativní ocenění předávat už po devatenácté, vyhlašovat se budou ve středu 20. března v pražské Čítárně Unijazz. Ceny jsou udělovány v kategoriích Dlouhodobý slídil, Firemní slídil, Úřední slídil a Výrok velkého bratra. Asi neprozradíš, kdo letos „vyhraje“, tak to zkusíme jinak: Překvapilo tě po těch letech ještě něco v nominacích?
Jan Vobořil (IuRe): Každý rok se scházíme s porotou a musím říci, že je vždy velmi zajímavé se probírat nominacemi. Často najdeme skutečnosti, o nichž slyšíme poprvé. Co jsem si všiml v tomto roce, tak řada nominací se týkala nějaké věci, která se teprve připravuje, zatím tedy nemohla mít na lidi přímý negativní dopad. Je moc dobře, že si alespoň část z nás, i těch, kteří se ochraně soukromí nevěnují, pozorně všímá takovýchto rizik ještě v době, kdy jdou zastavit nebo alespoň nějak posunout směrem k větší ochraně soukromí. Věřím, že i naše ceny k tomu přispívají.
Třeba minulý rok jsme „ocenili“ rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který umožnil finančním úřadům vyžadovat záznamy o průjezdech vozidel od policie. Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud a následující rozhodnutí NSS už došlo k závěru, že použití těchto důkazů bylo neoprávněné. Věřím, že i naše anticena, kterou si sympaticky přišel převzít předseda NSS Karel Šimka, mohla přispět ke změně náhledu soudu.
Letos vyhlášení našich cen proběhne, jak už bylo řečeno, 20. března v Čítárně Unijazz od 19 hodin. Zveme každého, koho zajímá ochrana soukromí a naše práce.
Historicky jste byli za některá ocenění kritizováni, často i nevybíravě i z řad vrcholných politiků. Setkali jste se někdy s nějakou negativní reakcí, například v oblasti financování, možnosti účastnit se nějaké akce atd.?
Jan Vobořil (IuRe): Samozřejmě anticeny vždy vyvolají řadu negativních reakcí u oceněných, kteří buď s oceněním nesouhlasí nebo ho prostě neunesou. Nepochybně si to u řady lidí rozházíme a svým způsobem si k nim pak zavíráme dveře, to asi není nic překvapivého. Asi nemohu vyloučit, že udělení nějaké ceny mohlo mít v minulosti efekt, na nějž se ptáš, a my prostě jen nevíme, co bylo pravou příčinou, nicméně nic konkrétního mne nenapadá. Pokud něco takového proběhlo, tak přestože s financováním samozřejmě pravidelně zápasíme, vždy jsme to ustáli. Což je dobrá zpráva.
Jak hodnotíš činnost dozorového orgánu, Úřadu pro ochranu osobních údajů, při edukaci veřejnosti a vymáhání GDPR?
Jan Vobořil (IuRe): Myslím, že v oblasti edukace se činnost úřadu zlepšuje. Sám jsem měl možnost se účastnit akcí organizovaných Úřadem, kde se byla celá řada pověřenců seznamovat s nějakým aktuálním tématem. Také je podle mě dostupnější možnost konzultací i informací o rozhodovací činnosti. V poslední době nás také úřad přizval třeba k připomínkování nové metodiky ke kamerovým systémům, což oceňuji.
Na druhou stranu, řešení některých podnětů trvá na Úřadě neúměrně dlouho. Třeba náš podnět na využití biometriky na Letišti Václava Havla čeká už třetím rokem na prošetření. Podobně je to třeba s kontrolou společnosti Avast, které jsme za aféru se zpracováním dat v divizi Jumpshot udělovali cenu Velkého bratra před čtyřmi lety. Výsledek kontroly oficiálně neznáme dodnes. Chápu, že kontrolu a navazující správní řízení, včetně například rozkladu, nelze u takto složitých kauz realizovat za čtvrt roku, ale takto dlouhá doba oslabuje důvěru občanů v nápravné mechanismy GDPR.
A na závěr jednu obecnější otázku: Kdo je podle tebe větší hrozbou pro lidské soukromí, stát se svými rejstříky, evidencemi a službami, nebo BigTech společnosti, jejichž služby nás doprovázejí, ať chceme nebo nechceme?
Jan Vobořil (IuRe): Jako největší hrozbu vidím propojení státu jeho možnostmi donucení a technologického i finančního kapitálu těchto společností. Bohužel politici jdou až příliš často na ruku velkým technologickým společnostem a do jejich osidel vrhají i občany, místo toho, aby je před nimi bránili. Někde společnosti pro státy dělají špinavou práci, třeba pokud jde o mazání obsahu sociálních sítí, jinde stát otevírá dveře k ziskům těchto společností.
Příkladem nám může být třeba online výuka ve školách v době pandemie. Dvě dominující velké technologické společnosti, které provozují služby pro online výuku, dostaly na zlatém podnose osobní data žáků, učitelů nebo rodičů, kteří prostě neměli jinou volbu, než jim je předat. Jak jsme předpokládali, a následně se to potvrdilo, tak s těmito daty nenakládaly tak, jak by měly. Třeba společnost Microsoft jsme za to mimochodem loni ocenili jednou z anticen.
Velkou vinu tady ale vidím na straně státu, který třeba na rozdíl od jiných evropských zemích nechal vše na jednotlivých školách. Ty často logicky nemají odborné kapacity a rády přivítaly zdánlivě výhodné nabídky velkých technologických společností. A těm v podstatě platily osobními údaji svých žáků, které by měly chránit.
Iuridicum Remedium, z. s. (IuRe) je nevládní nezisková organizace prosazující základní svobody člověka v digitálním i skutečném životě a dostupnost práva a spravedlnosti všem. Pomocí práva prosazuje digitální svobody, zejména právo na soukromí i právo na analog, pomáhá ale také zajišťovat bezplatnou právní pomoc pro lidi bez dostatečných finančních prostředků. Každoročně pořádá udílení anticen Big Brother Awards.
Jan Vobořil je advokát a výkonný ředitel IuRe. Profesně se věnuje oblasti digitálních práv. Jako advokát se také podílí na projektech zaměřených na problematiku digitálního vyloučení nebo zajišťujících bezplatnou právní pomoc pro ohrožené skupiny lidí, jako jsou senioři bez prostředků nebo lidé ohrožení závislostmi. Je členem dvou výborů Rady vlády pro lidská práva, fóra expertů Sítě k ochraně demokracie nebo členem poroty soutěže Pověřenec pro ochranu osobních údajů roku.
