Mirku, takřka od počátku své kariéry se věnujete právu v elektronických komunikacích. Co vás k tomuto odvětví přivedlo? A pořád vás baví?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Děkuji, ano, i nadále mne to baví. V době, kdy jsem se právu elektronických komunikací, respektive řekl bych spíše šířeji právu ICT, začal věnovat, se jednalo o dynamicky se rozvíjející, tedy i velmi zajímavou oblast práva. Ostatně samotné elektronické komunikace byly v té době „sexy“ oborem, což již dnes, bohužel, pominulo. Hlavní a prakticky jedinou relevantní právní úpravou tehdy byl stařičký a velmi stručný (celkem 27 paragrafů!) zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Ten z povahy věci, i přes novelizační snahy, nemohl držet krok s rozvojem technologickým ani obchodním. Pojmy jako „jednotná telekomunikační síť“ či „organizace spojů“ nebyly kompatibilní s v té době již existujícími mobilními telekomunikačními sítěmi, přesto tato koexistence přetrvala v praxi několik let, do přijetí nového zákona o telekomunikacích v roce 2000.
Ani dnes není právo elektronických komunikací nudným oborem. Pravdou však je, že v současnosti tomuto oboru přidává na zajímavosti, bohužel, především neuvěřitelná míra přeregulace, která navíc dle mých zkušeností i nadále narůstá.
Vedle tématu telekomunikací, či obecně síťových regulací, se také věnujete pravidlům pro ochranu a zpracování osobních údajů. Jste dlouholetým členem Spolku pro ochranu osobních údajů a autorem či spoluautorem řady odborných textů, včetně tzv. „velkého šedého komentáře“ ke GDPR. Když tyto dva světy spojíme, kde vidíte největší překryvy a podobné problémy či výzvy v oblasti elektronických komunikací a ochrany osobních údajů?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Ano, v současnosti se věnuji šířeji regulaci síťových odvětví, např. v rámci svého členství v rozkladové komisi ERÚ mohu porovnávat regulaci elektronických komunikací a energetiky. Z hlediska osobních údajů je oblast elektronických komunikací specifická rozsahem a významem informací generovaných při využívání služeb a sítí elektronických komunikací. Provozní a lokalizační údaje elektronických komunikací vypovídají zásadním způsobem o osobě účastníka či uživatele, tedy každého z nás. Počínaje takovými banalitami, jako jsou naše vzorce chování (v kolik ráno vstáváme, v kolik jdeme spát), přes osoby, s nimiž jsme v kontaktu (včetně četnosti kontaktu vypovídající o intenzitě sociálních vazeb s konkrétními osobami), po informace např. o našem cestování (z lokalizačních údajů lze zjistit, jak často cestujeme do zahraničí, i dovodit, zda se jedná o dvoutýdenní dovolenou či o krátkou služební cestu, včetně použitého dopravního prostředku apod.). Z těchto informací lze dovodit např. naši finanční situaci, ale také naše osobní kontakty s dalšími osobami nacházejícími se ve stejném čase na stejném místě.
Právě tyto údaje často vypovídají o našem soukromí daleko více nežli samotný obsah komunikace. Proto také klade právní úprava, zde zákon o elektronických komunikacích, zvláštní důraz na ochranu provozních a lokalizačních údajů v rámci institutu důvěrnosti komunikací (ten nahradil dřívější telekomunikační tajemství). Ostatně v elektronických komunikacích vznikl, a v ČR nadále v plné míře existuje, institut povinného plošného uchovávání provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a uživatelů pro jejich možné vyžádání oprávněnými orgány (tzv. povinnost Data Retention), která představuje zvlášť závažný zásah do práva na ochranu soukromí. V řadě států EU, jako např. v Německu, byla přitom tato povinnost výrazně omezena, v jiných, např. na Slovensku, byla nahrazena výrazně méně invazivním institutem tzv. data freeze – uchovávání údajů pouze konkrétních osob do budoucna. V rámci ochrany osobních údajů, šířeji ochrany soukromí, v tomto spatřuji v současnosti jednu z největších výzev práva elektronických komunikací.
I díky vaší aktivitě navázal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR užší spolupráci právě se Spolkem pro ochranu osobních údajů. Několik členů Spolku se na základě toho stalo zapsanými rozhodci. Celá aktivita má za cíl přispět k častějšímu využívání institutu rozhodčího řízení i ve sporech týkajících se zpracování osobních údajů, typicky mezi správci a jejich dodavateli, zpracovateli osobních údajů. V čem by mohlo být rozhodčí řízení pro tento typ sporů výhodnější než klasický soud?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Obecně je předností rozhodčího řízení jeho rychlost a neformálnost a také snadná vykonatelnost rozhodčího nálezu v zahraničí, to vše spolu s cenově přijatelnými náklady řízení. U sporů, které se týkají zpracování osobních údajů, však jako hlavní výhodu oproti obecným soudům vidím především specializaci rozhodců. Na rozdíl od obecných soudů mohou strany v rozhodčím řízení jmenovat jako členy rozhodčího senátu rozhodce dle jejich odbornosti relevantní pro daný spor. Toto může být u sporů v oblasti zpracování osobních údajů zvláště významné, když ochrana osobních údajů stále patří mezi oblasti, které nejsou pro obecné soudy mnohdy příliš srozumitelné, jak vlivem specifické právní úpravy, tak rovněž technických a bezpečnostních aspektů, které zpracování nevyhnutelně zahrnuje.
Spolek pro ochranu osobních údajů se dohodl na spolupráci s Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR. Na základě toho Spolek sestavil a vede seznam rozhodců doporučovaných pro spory v oblasti ochrany osobních údajů. Jde o osoby, které dle hodnocení Spolku mají v oblasti ochrany osobních údajů potřebné znalosti i praktické zkušenosti.
Funguje to v praxi? Zvýšil se od uzavření memoranda mezi Rozhodčím soudem a Spolkem počet sporů týkajících se zpracování osobních údajů?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Podle mých informací zatím nijak výrazně. Je to ovšem dost možná důsledkem obecně malého počtu sporů týkajících se ochrany a zpracování osobních údajů, které by se posunuly do fáze soudního sporu.
Zvláště v současnosti, kdy mnozí odborníci vytýkají Úřadu pro ochranu osobních údajů nedostatečnou aktivitu ve vedení správních řízení, by však rozhodčí řízení mohlo i zde být výhodnou alternativou, samozřejmě za podmínky splnění požadavku arbitrability (přípustnosti řešení sporu v rozhodčím řízení).
Čím je to podle vás způsobeno? Malou informovaností správců a zpracovatelů o možnosti řešit spory v rámci rozhodčího řízení, nedůvěrou v odbornost rozhodců v této poměrně specifické matérii nebo ještě něčím jiným?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Částečně jsem odpověděl již v předchozím bodě. Samozřejmě by však osvěta mezi správci a zpracovateli o této možnosti mohla být vyšší. Ve svém okolí jsem nezaznamenal nedůvěru odborné veřejnosti v odbornost rozhodců Rozhodčího soudu HK ČR a AK ČR. Při letmém průzkumu, který jsem si nedávno dělal, jsem však zjistil, že ani odborníci v oblasti ochrany osobních údajů si mnohdy nebyli vědomi možnosti rozhodovat v rozhodčím řízení spory vzniklé právě ze vztahů při zpracování osobních údajů.
Můžete shrnout, jak vlastně rozhodčí řízení probíhá a jaká je role rozhodce?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR je zřízen zákonem o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jako stálý rozhodčí soud, slovy zákona jako „nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení“. Jakožto stálý rozhodčí soud je dle zákona o rozhodčím řízení oprávněn vydat svůj řád, určující způsob jmenování rozhodců, jejich počet a další otázky, což také činí – řády Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR jsou veřejně dostupné. Z transparentně zveřejněných informací je zřejmé, že Rozhodčí soud své řády průběžně přizpůsobuje vývoji právnímu i faktickému. V rozhodčím řízení jsou prováděny důkazy navržené stranami, včetně znaleckých posudků, výslechu svědků a dalších, obdobně jako v případě „klasického“ soudního řízení. Jak již uvedeno výše, odlišností je především rychlost a neformálnost rozhodčího řízení, významná je též odbornost, resp. specializace rozhodců.
Já osobně se v každém řízení snažím především posoudit, zda nepřichází do úvahy smírné řešení sporu – ostatně také Řád Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR výslovně upravuje oprávnění rozhodčího senátu vyzvat v každém stadiu řízení strany sporu k uzavření smíru. Pro tento účel může rozhodčí senát uvést návrhy, doporučení a podněty, které by ke smíru mohly přispět. V některých případech se mně podařilo společně se stranami sporu takové smírné řešení sporu skutečně nalézt. Samozřejmě, ne vždy je to možné. V některých případech, bohužel nikoli ojediněle, jsem zaznamenal, že překážkou smírného řešení byli paradoxně právní zástupci a jejich přehnaná bojovnost, resp. naopak opatrnost – mnoho kolegů považuje jakýkoli ústupek za projev slabosti a smírné řešení je pro ně totožné s prohrou. Já jsem však přesvědčen, že prvořadým musí být vždy zájem klienta – ať již externího či interního.
V zájmu klienta přitom zpravidla není vedení vleklého sporu, nýbrž jeho efektivní vyřešení. A právě v tom spočívá role rozhodce.
Vidíte možnost pro rozšíření záběru Rozhodčího soudu, nebo obecně rozhodčího řízení, i v dalších „compliance“ oblastech? Např. ve vztazích povinných subjektů podle NIS2, resp. nového zákona o kybernetické bezpečnosti či nařízení DORA a jejich dodavatelů?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Obecně lze rozhodčím řízení rozhodovat o majetkových sporech, s výjimkou sporů ze spotřebitelských smluv a sporů v některých dalších specifických situacích, jako jsou incidenční spory. Pokud tedy spory v těchto dalších „compliance“ oblastech budou splňovat podmínku arbitrability, pak samozřejmě ano. I v těchto oblastech lze obecně považovat za výhodu rozhodčího řízení již zmiňovanou odbornost rozhodců, které mohou strany sporu pro konkrétní spor zvolit. V seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR jsou nejen právníci, ale i odborníci z dalších oblastí.
GDPR před šesti lety přineslo několik právních nástrojů pro posílení samoregulace. V praxi však, alespoň v České republice, zatím příliš nefungují. Mám na mysli zejména kodexy chování nebo certifikaci. Cílem zavedení těchto nových institutů bylo mj. snížit zátěž dozorových úřadů, případně soudů. Dá se říci, že Rozhodčí soud by mohl část této zátěže z dozorových úřadů či soudů převzít a tím vlastně přispět k naplnění jednoho z cílů GDPR?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Obávám se, že nikoli, zátěž z dozorových úřadů dle mého hodnocení převzít nelze. Jak jsem již uvedl, rozhodčí soudy, zejména Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR jakožto stálý rozhodčí soud, rozhodují majetkové spory. Činnosti svěřené platnou právní úpravou ochrany osobních údajů dozorovým úřadům nemohou vykonávat jiné orgány, rozhodčí soudy nevyjímaje. Tuto „zátěž“ tak dozorovým úřadům odebrat nemohou.
Souhlasím však s tím, že samoregulace zamýšlená evropským zákonodárcem v podobě kodexů chování nefunguje. Setkávám se s tím v praxi poměrně často a dle mého názoru je to škoda. Osobně vím o několika entitách, které by o schválení kodexu chování měly zájem, narážejí však na faktickou nemožnost. Otázkou je, zda není příčina v tom, že evropský zákonodárce trochu překombinoval podmínky takové samoregulace. Nápravu je tak podle mého názoru nutno hledat právě zde.
Historicky bylo dosti kritizované nadužívání, možná i zneužívání, rozhodčích doložek ve smlouvách se spotřebiteli. Proto dnes spotřebitelské spory v rozhodčím řízení řešit nelze. Myslíte, že se to do budoucna změní, je pro to prostor a vůle?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Nechci se pouštět do obsáhlých rozborů či polemik o tom, v jaké míře a v jakých oblastech byly případně takovéto rozhodčí doložky využívány či nadužívány a jaká jiná řešení se nabízela. Omezím se tedy na to podstatné, tedy na závěr: V této oblasti nevidím, bohužel, v současné politické a sociální situaci prostor pro změnu.
Dovede si představit i to, že by rozhodčí řízení bylo využíváno při řešení sporů mezi správci osobních údajů a dotčenými osobami, subjekty údajů? Pokud ano, v jakých situacích?
Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Obecně odkáži na již výše uvedené zákonné vymezení rozhodčího řízení. Pokud bude konkrétní spor splňovat požadavky zákona, včetně platně sjednané rozhodčí smlouvy, pak si jistě lze představit rozhodování takových sporů v rozhodčím řízení. Spolupráce navázaná mezi Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR a Spolkem pro ochranu osobních údajů míří kromě sporů mezi správci a zpracovateli i na další spory v oblasti ochrany či zpracování osobních údajů.
Miroslav Uřičař, advokát a partner LEGALITÉ advokátní kancelář s.r.o., specializující se na ochranu osobních údajů, regulační problematiku síťových odvětví, především elektronických komunikací, compliance a sporná řízení soudní a rozhodčí.
