Moderní technologie v současné době umožňují pořizovat zvukovou i obrazovou nahrávku nejen velmi jednoduše, ale také skrytě. Díky tomu se rozšířil zvyk nahrávat, často nejen pro vlastní potřebu, nejrůznější jednání, včetně jednání s úředními osobami. Tyto nahrávky mají sloužit k připomenutí obsahu jednání, vytvoření zápisu z jednání, ale také jako důkaz při případných sporech.
Je vůbec možné takové nahrávky pořizovat?
A pokud ano za jakých okolností?
Odpověď není jednoduchá. Rozhodování soudů není příliš konzistentní a také stanoviska ministerstva vnitra jsou velmi opatrná, oscilují mezi odpovědí Ano a Ne, aniž by daly jednoznačnou odpověď.
Audio a videozáznam je zpracováním osobních údajů
Citlivost pořizování audio a/nebo video záznamu spočívá v tom, že nahrávky zachycují nejen podobu člověka, jeho vzhled a to, co říká, ale i řadu dalších významných či méně významných informací, které se týkají jeho osobnosti, např. odhalí tetování, vadu řeči nebo jiný zdravotní handicap.
V první řadě je proto třeba si uvědomit, že pořízení zvukového či video záznamu představuje zpracování osobních údajů. Bude-li však záznam pořizován fyzickou osobou při výkonu „osobních či domácích činností“, obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) se na tuto činnost vztahovat nebude, protože tyto činnosti jsou z jeho působnosti vyloučeny v čl. 2 odst. 2 písm. c).
Dá se tedy konstatovat, že jakékoliv nakládání s osobními údaji, které provádí fyzická osoba takříkajíc „pro sebe“, nebude spadat pod působnost GDPR.
V případě, kdy zpracování přesahuje ryze osobní či domácí činnosti fyzické potřeby, bude zákonnost zpracování většinou nutné opřít o právní důvod oprávněného zájmu podle čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR. Tento právní důvod lze uplatnit, pokud je zpracování osobních nezbytné pro účely oprávněných zájmů příslušného správce či třetí strany. Nezbytnost je nutné posuzovat typicky při dalším šíření pořízených nahrávek.
Občanský zákoník
Obecná úprava pořizování zvukových či obrazových záznamů fyzických osob, včetně pořizování záznamů fyzickou osobou pro její osobní potřebu, je zakotvena v § 84 až 90 občanského zákoníku. Podle tohoto zákona nelze bez svolení člověka narušit zejména jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.
Tento zákaz není absolutní.
Svolení není nutné, pokud se zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, v případě, kdy se zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije na základě zákona k úřednímu účelu, v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu a dále též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu ovšem nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Proto je vždy třeba důsledně rozlišovat činnost související s veřejným (úředním) jednáním, které možné nahrávat je, od ostatních případů, které se výkonu veřejné moci netýkají. Půjde o situace, které nemají úřední povahu. Není tak možné bez svolení nahrávat veřejně činné osoby v jejich volném čase (na ulici s rodinou, na jejich zahradě, dovolené), obdobně není možné nahrávat jejich soukromé rozhovory (i telefonické), a to včetně těch učiněných během jejich pracovní doby.
Správní řád
Pokud jde o pořizování záznamů ve správním řízení, navazuje na výše uvedené ustanovení § 8 odst. 1 zákona správního řádu, který říká: „O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“
Za pořízení audiovizuálního záznamu na základě zákona k úřednímu účelu ve smyslu § 88 odst. 2 občanského zákoníku lze jistě považovat i pořízení záznamu správním orgánem podle § 18 odst. 1 věty druhé správního řádu. Možnost pořizovat obrazový nebo zvukový záznam bez souhlasu dotčených osob podle § 18 odst. 1 se ovšem vztahuje pouze na správní orgán, neboť ustanovení § 18 je součástí dílu, který je nazván Vedení řízení a úkony správních orgánů, a sepsání protokolu, stejně jako pořízení obrazového nebo zvukového záznamu, je úkonem správního orgánu, nikoliv úkonem účastníka řízení.
Za jakých podmínek je možné pořizovat audio a video záznamy úředních osob?
Jak vyplývá z výše uvedeného, správní řád ani jiný zákon pořizování zvukových či obrazových nahrávek úředních osob explicitně nezakazuje. To potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2010 č. j. 5 As 37/2009-94. V něm uvedl, že „účastník řízení má právo realizovat svá procesní práva a oprávněné zájmy a správní orgán je povinen umožnit účastníkům řízení uplatňovat v rámci výkonu veřejné správy jejich práva a oprávněné zájmy, které jim garantuje zákon. Pořizování zvukových záznamů ústního jednání není správním řádem nijak upraveno ani ve vztahu ke správnímu orgánu, ani ve vztahu k účastníkům řízení či jiným zúčastněným osobám. To však neznamená, že neexistuje-li pozitivní právní úprava, je takové jednání účastníka řízení bez dalšího nepřípustné, respektive zakázáno.“
Tento závěr je možné interpretovat dvojím způsobem:
Účastníci řízení nepotřebují svolení úřední osoby s jejím nahráváním, protože projevy úředních osob v průběhu úředního jednání nejsou projevem osobní povahy. Nejvyšší správní soud přijímá argumentaci Nejvyššího soudu, dle jehož názoru „osobní povahu zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní a veřejné činnosti.“
Právní úprava obsažená v občanském zákoníku na nahrávání úředních osob nedopadá.
Účastníci řízení nepotřebují svolení úřední osoby s jejím nahráváním, protože nahrávání úředních osob účastníky řízení je odůvodněné potřebou chránit jejich procesní práva – jde o výjimku ve smyslu § 88 odst. 1 občanského zákoníku.
K tématu pořizování záznamů, konkrétně záznamů policistů při výkonu služby, se vyjádřilo i ministerstvo vnitra. V tomto stanovisku uvedl, že pořizování audio, videozáznamu nebo fotografie policistu při výkonu služby člověkem na místě veřejnosti přístupném, včetně záběrů na identifikační číslo či registrační číslo služebního vozidla není v rozporu se zákonem. Příslušníci Policie ČR při plnění zákonných úkolů vystupují jako úřední osoby a vykonávají působnost orgánu veřejné správy a fyzické osoby mohou pořizováním záznamů policistů při výkonu služby přiměřeným způsobem zejména kontrolovat výkon veřejné moci.
Ze strany pořizovatele záznamů však nesmí dojít k pořizování záznamů (či dalšímu nakládání s nimi), které by zasahovalo nad míru přiměřenou situaci do osobnostních práv policistů či třetích osob. Za nepřiměřené lze např. považovat záběry na detaily fyziognomie policisty/tky (poprsí, nohou apod.), které nesouvisí s prováděným úkonem, záběry odhaleného policisty/tky nebo snímání postřeleného nebo jinak zraněného policisty apod. V případě snímání třetích osob lze za nepřiměřené považovat např. snímání těžce zraněné osoby bez jejího souhlasu nebo snímání těla oběti.
Veřejný ochránce práv
K tomuto tématu se také několikrát vyjádřil Veřejný ochránce práv (dále jen „VOP“). Zmínil rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014, ve kterém soud uvedl, že pokud by podle něj totiž audionahrávka obsahovala i projevy osobní povahy, převážila by v projednávaném případě stejně ochrana práva ústavního stěžovatele na spravedlivý proces.
Veřejný ochránce práv také upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které předpokládá, že potřeba účastníka řízení pořídit z nějakého jednání nahrávku vyvstane až v průběhu toho konkrétního jednání. Tato potřeba by měla z protokolu o jednání vyplynout a být v něm jasně zaznamenána, tj. měly by být zřetelně definovány důvody, které k nahrávání jednání ze strany účastníka vedly. Nejvyšší správní soud z toho tedy dovozuje, že správní orgán musí o nahrávání dopředu vědět, tj. účastník řízení ho musí na nahrávání upozornit.
Tato teorie má podle názoru VOP praktickou trhlinu. Je totiž předvídatelné, že v případech, kdy účastník jednání oznámí, že hodlá jednání nahrávat (a to ať již na začátku jednání či v jeho průběhu), protože se, dle jeho předchozích zkušeností, k němu pracovník např. chová nevhodně nebo protože např. zkresluje obsah protokolu o jednání podle své libovůle (což jsou v praxi nejčastější důvody nahrávání), bude předem oznámená nahrávka již zbytečná, neboť pracovník od svého jednání velmi pravděpodobně upustí.
Důkazní síla nahrávky, která se předem oznámí, ztratí na významu, protože lze předpokládat, že nahrávaná osoba zcela přirozeně změní svůj způsob chování, které ztratí na autentičnosti.
Opačné závěry
Nejvyšší soud v minulosti zdůraznil, že zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, nelze zpravidla považovat za zaznamenání projevu osobní povahy a v jejich případě se není možné dovolávat právní úpravy týkající se ochrany osobnosti.
Velmi opatrně se také vyjádřilo ministerstvo vnitra. Ve svém stanovisku uvedl, že „Pokud by osoba pořizovala záznam v budově úřadu mimo kancelář úřední osoby, lze předpokládat, že záznam bude obsahovat projevy osobní povahy dotčených osob (úředních osob či jiných osob náhodně se zde vyskytujících), a takový zpravidla nelze pořídit bez jejich souhlasu. Nelze ovšem vyloučit, že se na zaznamenaný obsah bude vztahovat některá z výjimek podle občanského zákoníku, proto nelze pořizování nahrávek a priori zakázat“.
V jiném případě Nejvyšší správní soud uvedl, že „ani úřední osoba, ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém právu na ochranu osobnosti. Oprávnění účastníka řízení pořizovat obrazové a zvukové záznamy úředních osob se proto zakládá teprve svolením těchto osob.“
Nahrávat úředníky, ano nebo ne?
Účastníci řízení v řadě případů mohou k ochraně svých práv nahrávat úřední osoby i bez jejich souhlasu.
Platí to zejména při využití této nahrávky ryze pro osobní potřebu. Za tu lze považovat například kontrolu pořízeného zápisu či protokolu z jednání nebo využití nahrávky jako důkazu o možném protiprávním jednání a jeho oznámení pomocí interního nebo externího oznamovacího (whistleblowing) kanálu.
Hranice mezi oprávněným a neoprávněním pořízením a využitím záznamu však není zcela jednoznačná. Existují i rozhodnutí, která se zastávají úředníků a hájí jejich osobnostní práva. Spor o to, zda musí úřední osoby strpět nahrávání bez dalšího nebo zda mohou k ochraně svých osobnostních práv zjišťovat důvody nahrávání a hodnotit je, zda se mohou bránit a požadovat postup, který by byl mírnější a méně zasahoval do jejich práv, není stále definitivně vyřešen.
